Pojďme od začátku. Do sezóny jsi s týmem nešel přímo s cílem se ihned do Národky vrátit. Tak jak se to vlastně celé vyvinulo? ​

Cíl do sezony jsme měli jasný: uzdravit kádr a vrátit klukům lásku ke sportu. Možná to zní jako klišé, které neustále opakuji, ale je to prostě fakt. Během sezony, když jsem měl sezení s lídry kabiny, jsme se shodli, že v nastavené cestě chceme pokračovat a nic neměnit. ​A jak se to vyvinulo? Kluci tu lásku ke sportu skutečně znovu našli. Naučili se vyhrávat a pochopili, že kvalitní práce v tréninku se jim v zápasech vrací. Nakonec rozhodla forma v play-off. Tam si všechno sedlo a každý hráč na hřišti přesně věděl, co má dělat a proč tam je.

Víme, že do loňské sezóny, především do bojů o záchranu Národky, zasáhla četná zranění. Jak moc se s tímto problémem potýkal tým v té letošní dlouhé sezóně?

Je to pravda, ale na zranění se vymlouvat nemůžeme. Měli jsme mít širší kádr a takové věci vůbec neřešit. Letos nás zdravotní trable samozřejmě potkaly také, ale snažil jsem se k tomu přistoupit úplně jinak – nechat klukům maximální prostor pro doléčení. Nehleděl jsem na to, jak těžký soupeř proti nám zrovna stojí, a sestavu jsem zkrátka pokaždé poskládal z těch, kteří byli fit. Velkým příkladem byl Šimi (Jakub Šíma – pozn. red.), který se zranil v klíčové části sezony. Musel jsem pracovat s tím, že o víkendu odehraje třeba jen jeden zápas, ale i s takovými situacemi jsme si poradili.

Kdybys měl srovnat postup v sezóně 2022/23 a teď – v čem byl tento postup jiný oproti tomu předchozímu? Byla cesta na vrchol o něco složitější?

​Ouu, to je dobrá otázka. Je v tom opravdu velký rozdíl. Na tom prvním postupu jsme cíleně makali, strašně jsme ho chtěli a byl to náš hlavní a jediný úkol. Teď to k nám tak nějak přišlo samo díky té cestě, kterou jsme si zvolili, a o to je to sladší. ​Když to vezmu ze svého pohledu, tak si tohoto postupu vážím daleko víc. Dokázal jsem si ho i mnohem víc užít, protože v tom byla ta čistá radost ze hry, a ne jen splněná povinnost.

V základní části jsme dlouho drželi první místo, na konci sezony přišly dvě porážky a Havlíčkův Brod nás přeskočil. Vnímáš i tohle pozitivně, že jsme po sérii šestnácti výher zažili i porážky?

Určitě. Popravdě jsem si dokonce přál před play-up prohrát, a hlavně prohrát s pořádným „kopancem do zadku“, což byla přesně ta porážka ve Strakonicích. V tom zápase jsme nepředvedli vůbec nic a bylo fajn vidět, že nejsme takoví mistři, jak to do té doby vypadalo. Potom byla ještě prohra s Jindřichovým Hradcem. Dobře rozehraný zápas, ve kterém jsme si mysleli, že se nám nemůže nic stát – a ono se stalo. Celkově byla ta sezona skvělá i díky tomu, že souboj na dálku s Brodem tomu dodával tu správnou šťávu.

Do play-up jsme šli ze druhého místa a čekal nás Trutnov. Vidíš to zpět jako výhodu, že jsme si zahráli o jedno kolo více a neměli jsme čtrnáctidenní pauzu a sérii jsme prošli hladce?

Dlouho jsem přemýšlel, co pro nás bude lepší. Koukal jsem na jiné divize a sledoval potenciální soupeře, ale nakonec jsme to nechali volně plynout, což se ukázalo jako klíčové. Série s Trutnovem pro nás byla ideální na rozjezd. Proti nim jsme trochu upravili hru. Myslím si, že se náš projev divákům možná tolik nelíbil, ale kluci hráli přesně to, co jsme si řekli, a všechny zápasy v sérii jsme měli pod kontrolou. V prvních dvou utkáních nás sice trochu trápila koncovka, ale ve třetím už to „explodovalo“ a zaslouženě jsme si odvezli postup.

Důležitým faktorem naší cesty vzhůru byla zvládnutá, velmi složitá série se zkušenými florbalisty Bohemians. Jak jsi vnímal sílu tohoto soupeře, a spíše i tu vnitřní sílu došwiháckého týmu v těch těžkých chvílích celé série?

Byla to pro nás vlastně klíčová série celé sezony. Upřímně mě bavily názory některých lidí, kteří tvrdili, že nemáme šanci. Soupeř nám ale doručil přesně to, co jsme čekali – zkušenost a tvrdost. Každý zápas v téhle sérii strašně bolel. Právě tam se ale naplno ukázala vnitřní síla našeho týmu; kluci dokázali, že i v těch nejtěžších chvílích drží spolu a jdou si za svým.

Série s Plzní byla trochu jiná, mladý, ambiciózní tým. Byl zde klíčovým momentem série obrat ve druhém zápase?

Souhlasím, byl to úplně odlišný tým. Pro mě byl ale klíčový už první zápas v Plzni. Schytali jsme tam sice debakl a já si pak přečetl pár zpráv o tom, jak jsme bez šance, ale vnitřně jsem věděl, že je uděláme. ​Dá se říct, že v tom prvním zápase nám Plzeň ukázala úplně všechno ze svého rejstříku. Jako trenérovi se mi to podařilo přečíst, kluky jsme na to skvěle připravili a výsledek se okamžitě dostavil. Ten obrat ve druhém zápase už byl jen potvrzením toho, že jsme si tu cestu k postupu našli.

Kdybys měl vypíchnout klíčový moment celé sezony. Jaký by to byl?

Klíčový moment sezony vidím hned v prvním kole základní části a v tom, jakým způsobem tým zareagoval na výsledek. Do Brodu jsme jeli s „nosánkem nahoru“ a mysleli si, jak celou divizi hladce přejedeme. Jenže Brod nás tehdy totálně přejel a okamžitě nám otevřel oči. Reakce kluků ale byla naprosto správná – začali jsme na trénincích makat naplno, a právě tam se nastartovala naše vítězná šňůra.

Když se takhle zpětně za sezónou ohlédneš – který zápas nebo pouhý okamžik sezony ti nejvíce utkvěl v paměti a proč?

Pátý zápas proti Bohemce a velké finále v nájezdech. Den předtím jsem sledoval české fotbalisty, jak bojují s Dánskem o mistrovství světa. Došlo to až do penalt a já si říkal, jak to ten trenér Koubek může vůbec zvládnout. Když jsem se o čtyřiadvacet hodin později dostal do naprosto stejné situace, nechápal jsem, jak on tam mohl jen tak klidně stát a koukat. Kdo si mě během těch nájezdů všiml, tak ví, že jsem za bránou chodil jako lev v kleci sem a tam. Na tenhle moment už do smrti nezapomenu.

Jak moc jsi vnímal okolní podporu fanoušků během sezony, hlavně v klíčových zápasech? Byli i lidé, kteří došwiháckému úspěchu nevěřili?

Hodně jsem z okolí vnímal, že nám lidé spíše nevěří. Myslím si, že i kluci to cítili a o to víc chtěli všem na hřišti ukázat, co v nás je. Na druhou stranu ti, kteří nám věřili a chodili nás podporovat, byli prostě skvělí. Během play-off byl v hale zase „plný dům“, což je úžasný pocit. Musíme si uvědomit, jak malé město Milevsko je – to, že si k nám na florbal najde cestu 300 lidí, je prostě super. Všem moc děkujeme za podporu, v klíčových momentech nás to hnalo dopředu.

Co ti tahle sezona ukázala o týmu, který už nějaké ty roky vedeš, ale i co dala třeba tobě po té trenérské stránce?

Tahle sezona mi dala ze všech nejvíc. Strašně mi pomohl Daniel Dolejš. Jednou jsem nemohl na trénink a on ho vzal za mě. Cítil jsem potom z kluků, že je jiný styl tréninku bavil víc než ten můj. Sedl jsem si nad tím, promluvil si s Danoušem a nechal si otevřít oči. Začal jsem se víc vzdělávat a snažil se posunout tréninky na jinou úroveň, což se, myslím, povedlo. Následně jsem věnoval maximum přípravě na play-off, což mi do budoucna trenérsky hrozně moc dalo. Sice jsem v tomhle období musel omezit spánek na minimum, ale zvládl jsem to. A poslední věc, kterou mi tahle sezona dala? Je to to největší klišé, které znám – „došwihácké srdce“. Konečně jsem po té dlouhé době pochopil, co to znamená. Hrát za Došwich je prostě specifické a já jsem na to hrdý.

Vracíme se zpátky do Národní ligy. Jak se těšíš na tohle měření proti silným soupeřům?

Těším se moc. Čeká nás pár nových týmů, ale i stálice, které v soutěži působí dlouho. Navíc se vrací derby s Pískem, což bude pro nás i fanoušky speciální. Čeká nás teď přes léto hodně práce a musíme udělat maximum pro to, abychom se na tuhle úroveň co nejlépe připravili.